Jak jsem stopoval
4.9.2011 Category :Výkřiky do tmy 1
Bylo čtvrteční dopoledne, ještě docela chladno, ručička hodin se nepřehoupla přes devátou hodinu. Právě jsem měl namířeno na autobusovou zastávku, kde jsem již z dálky vyhlížel autobus, jenž mě odveze domů.
Pomalu jsem došel k zastávce a hladově začal studovat jízdní řád, ale k mému překvapení jsem zjistil dost nemilou věc. „První autobus jede až za dvě hodiny!“ Zděsil jsem se a ještě jednou jsem překontroloval rozpis, avšak zrak mě neklamal. Můj sen o tom, že budu v devět hodin doma se rozplynul a já přemýšlel co dál. Čekat na další autobus, to se mi nechtělo, protože dvě hodiny se toulat městem a nebo čekat na zastávce plné podivných existencí, to ne! Rozhodl jsem se tedy, že půjdu pěšky. Inu, vydal jsem se na svou cestu.
Vzdaloval jsem se od nádraží, ranní chladný vzduch mě štípal po těle, ale již jsem viděl sluneční paprsky, vypadalo to na dost horký den. Uplynula nějaká doba a já byl asi tak ve čtvrtině cesty, když mě napadlo, že bych mohl stopovat! Ano, já, který nikdy nestopoval. Pokračoval jsem dál v mé pouti a vždy když jsem slyšel v dáli auto, otočil jsem se a stopoval.
Mé stopování však postrádalo význam, zdálo se, že slova, které se ozývali v mé hlavě, kdy mě napadl onen nápad stopovat byly dost pravdivé „Kdo by ti prosimtě zastavil? To jsi tak naivní?“ No, zřejmě jsem byl, protože jsem to zkoušel dál a dál, avšak odezva žádná. Občasné pousmání řidiče nebo letmý ušklebek mě dopaloval.
Každou zastávku v obci, jsem důkladně prostudoval, avšak opravdu, žádný autobus. Slunce se vyhouplo na oblohu a začalo mě sužovat horko, samozřejmě neměl jsem vodu. Přibližoval jsem se k domovu, každý krok mě posunul blíže, až jsem uviděl v dáli týčící se k nebesům panelové domy. Přidal jsem tedy do kroku a asi po dvou hodinách cesty jsem dorazil domů, jelikož jsem měl tu správnou obuv, tedy „žabky“, nohy jsem měl snad špinavější, než naši romští spoluobčané. Jediné co mě mohlo potěšit, že jsem byl doma o půl hodiny dříve, než přijel autobus.
oXide
